Tenhle zájezd byl to pro nás zadostiučiněním – v roce tuším 1986 vrátilo Rumunsko 7000 našich LP Hallelu!, že je to náboženská propaganda. A s takovým krycím názvem!!

S touhle světově proslulou kapelou jsme si vrzli v Santiagu v Chile, viz Visita del presidento Checo ve výstřižcích

Ta „R.Liesler“ v programu není nikdo jiný, než naše Odettka, první zpěvačka, která po srpnu 68 emigrovala a po listopadu 89 pro nás uspořádala několik koncertů ve Švýcarsku. Ona a někteří další krajané o nás pečovali jako maminky. Poslechnout si ji můžete např. na CD Archiv.

Vstupné 28Kčs mínus doprava a naše ubytování, to musel být potom honorář!

Rok předtím nás na tenhle festival nepustili (viz Udání/Vyjádření Minist.vnitra). Na fotce je ještě Honza Nedvěd i Irena, ale hráli jsme tam myslím již bez Honzy a s Lenkou Slabou. JT

Bolšoj zal obnášel 5000 diváků. Potlesk ze zadních řad dorazil, když přední už poslouchali další píseň. JT
Dobové články najdete zde a zde.

To byla dobrá akce – přenos rozhlasem. Scházíme se vždy hodinu před koncertem.Tentokrát scházel Olda Ortinský. Řekli jsme si:Zdržel se. (Pro mladé připomínám, že v té době nikdo netušil, že jednou budou mobily). Nebyl však na Bertramce ani 10minut před začátkem  A ani 10 minut po konci. Zachraňovat program, notabene s obrozeneckými sborečky, se scházejícím hlasem bez zkoušky je problém. Ale při živém vysílání je to malér! A byl… Druhý den jsme se sešli před nějakým zájezdem a Olda přišel v dobré náladě. Naštvaně jsme se ptali, co se včera stalo.  Nechápavě se zeptal: Jako proč? Včera jsem v Plzni na chalupě kopal septik! Dneska už bychom byli mnohem shovívavější – už dobře víme, co skleróza dokáže. JT

Jen si nás na plakátku spočítejte! Tohle obsazení přiletělo na jaře 1975 na 20 výchovných koncertů do Bruselu, když pořadatelé čekali KVINTET! Jenže dostat se z totality na západ, to se podařilo tak vzácně, že jsme s sebou vzali všechny kamarády...

...Hadrabka se v Bruselu sešla s bráchou v emigraci, Zdenka s tátou Vladimírem Toskem, londýnským šéfredaktorem emigrantských Listů a také s bráchou. Na naší ambasádě, kde jsme také povinně hráli za buráky a křupky, nic netušili, přišli na náš koncert v teplákách a chtěli „něco trampskýho…“

První koncert SK na západě! Před výjezdem nás na MZ školili, že nesmíme dát kapitalistům pas do ruky, jinak ho ofotí a pak sem pošlou špiona. Po tomhle koncertu v Dusseldorfu nás pořadatelé pozvali na večeři a pak odvezli k poslednímu nočnímu vlaku, kterým jsme mohli přijet podle cestovní doložky domů včas. Na nádraží jsme ještě zpívali, pak šup do vlaku, zamávat z okénka a domů Asi po půl hodině jízdy rychlíkem přišel revizor a já zjistil, že nemám kufr. Ivo Mach si vzpomněl, že nějaký stál při zpíváni na peroně. Věděl jsem, že se bez pasu vrátit nemohu.To by byl nejen konec kvintetu, ale určitě i studia atd. Nezbývalo, než na příští zastávce vystoupit a zkusit se asi 100km nočním Německem vrátit pro kufr stopem. Teprve když jsem stál na neznámém nádraží a můj vláček mizel do tmy mi došlo, že jsem si zapomněl vzít od Macha nějaké marky, byl jsem úplně švorc. Dnes by mě jistě nikdo v noci nevzal, tenkrát jsem byl asi za dvě hodiny v Dusseldorfu na nádraží zpátky, ale kufr nikde. Neměl jsme ani na automat, ale z kanceláře mě nechali zavolat pořadateli. Vzala to jeho manželka (byly asi 2hod. v noci) a řekla mi, že manžel si na nádraží kufru všiml, skočil s ním do auta a jede za tím rychlíkem (kterým jel zbytek kapely) do Kolína. Poradila mi, abych se obrátil na policii. Byla ve mně malá dušička, když jsem zastavoval policejní Mercedes – byla noc, byl jsem z ČSSR, neměl jsem doklady a chtěl jsem, aby se mnou honili rychlík do zahraničí! Při představě, co by dělala policie u nás, mě mrazilo. Dva policisté byli ale skvělí. Jukli na hodinky a vyrazili stodvacítkou (to byla tenkrát největší rychlost, jakou jsem kdy jel) za vlakem. Na hranicích tamního kraje zavolali další policejní auto, předali mně a tuším ve Frankfurtu jsme vlak dohnali. Kluci koukali z okénka a když jsem dobíhal, vystrčili z něj můj kufr s pasem, který pořadatel stačil vrátit už v Kolíně. Tak jsem na vlastní kůži poznal nepřátelské kapitalisty. Kolik špionů na můj ofocený pas pak vniklo k nám, jsem se nikdy nedozvěděl! JT

Irene vyslov Ajrín :)) …jsme v roce 1964